Klára White: Péče o druhé je privilegium, které se musíme znovu naučit

Vedoucí sociálního odboru města Hustopeče Tomáš Laz a vedoucí hustopečských pečovatelek Klára White přijali pozvání na konferenci organizace Educante, která byla zaměřena na doprovázení v závěru života. Zatímco Tomáš Laz hovořil o několika aspektech a fázích paliativní péče obecně, Klára White se zaměřila na své zkušenosti s paliativní péčí v zahraničí.

Její vystoupení nebylo akademickou přednáškou, ale osobním svědectvím o lidskosti, respektu a důstojnosti — o hodnotách, na nichž podle ní stojí kvalitní péče o člověka v závěru života.

Cesta od inspirace k poslání

Klára White pochází z Mikulova a už od dětství ji ovlivnila její teta, zdravotní sestra, která celý život pracovala v nemocnici. "Když jsem ji viděla v uniformě, byla pro mě symbolem péče a odvahy," vzpomíná. Když teta podlehla rakovině, rozhodla se Klára, že bude pokračovat v jejích šlépějích. Po studiu sociální správy odjela na dvanáct let do Anglie, kde nasbírala zkušenosti v nemocnicích i v dětské paliativní péči.

Britská zkušenost: když smrt není selhání

Na geriatrickém oddělení londýnské nemocnice byla smrt každodenní součástí práce. "Umírali nám pacienti skoro každý den. Ale nikdy jsem tam necítila bezmoc, spíše respekt. Všechno bylo promyšlené, citlivé, důstojné," říká. Klíčovou roli tam podle ní hraje komunikace a otevřenost. "V Anglii se o smrti mluví. Lékař, sestra, rodina i pacient si mohou sednout a mluvit o tom, co ten člověk chce. V Česku se často bojíme o smrti mluvit vůbec."

Velký rozdíl vidí i v organizaci péče. Britský systém NHS má tři úrovně: nemocniční paliativní týmy, krátkodobou úlevovou péči a domácí hospicovou péči. A právě doma se podle Kláry dějí ty nejdůležitější věci. 

Příběhy, které zůstaly v srdci

Když přešla do dětského paliativního týmu, setkávala se s dětmi, které měly nevyléčitelná onemocnění. "Nikdy jsem se s žádným z mých dětí nerozloučila při umírání, ale každé z nich mě něco naučilo," říká tiše.

Vzpomíná třeba na dvanáctiletého Archieho, který měl těžké postižení a spal v postýlce se stropním zvedákem. "Celé noci jsem ho houpala v náručí, aby usnul. A když spal, držel nohy zkřížené jako malý Buddha. Bylo to zvláštní – klidné, posvátné." Jeho maminka zůstala na všechno sama, ale díky týmu mohla být se synem doma. "My jsme tam střídali služby, aby si mohla odpočinout. A přestože to bylo nesmírně náročné, nikdy si nestěžovala. Byla to pro mě definice mateřské síly."

Zmínila i zážitky v muslimské rodině malé Ahlam, která trpěla závažnou neurologickou chorobou. "Ta rodina mě přijala neuvěřitelně vřele. Seděli jsme spolu večer na zemi a jedli při ramadánu. Byla to směs smutku, víry a obrovské soudržnosti."

Naopak třetí rodina, kde pečovala o čtrnáctiletou dívku, ji odmítla. "Poprvé jsem zažila, jaké to je být nepřijatá. Ale i to mě naučilo pokoře."

Komunita místo samoty

Zatímco v Česku se rodiny péče o umírající často bojí, v Anglii je běžné, že se do ní zapojují i dobrovolníci. "Bez nich by to tam nešlo. Studenti, důchodci, sousedi – lidé, kteří si prostě najdou čas, aby si s někým popovídali nebo mu přečetli knížku," říká Klára.
Dobrovolnictví je tam dokonce součástí vzdělávání – každý, kdo chce pracovat ve zdravotnictví nebo v policii, musí odsloužit určitý počet hodin ve veřejné službě. "Je to geniální. Každý si pak umí představit, co obnáší pomáhat."

Velký rozdíl vidí i v přístupu nemocnic k rodinám. "Když je dítě v nemocnici, rodič tam prostě může být s ním. Nikdo se neptá proč. To u nás často nejde, a přitom přítomnost rodiče má obrovský vliv na to, jak dítě zvládá nemoc."

Ztracené generační pouto

Po návratu do Česka si Klára všimla, že zde chybí kontinuita péče v rodinách. "Celá generace lidí neviděla, jak se v rodině starat o nemocného člověka. Péče o umírajícího byla vyňata z domovů, a tím se ztratila schopnost ji předávat dál." Podle ní je třeba tuto schopnost znovu vybudovat – skrze vzdělávání, sdílení příběhů a otevřenost vůči smrti jako přirozené části života.

"Já se svých klientů nebojím zeptat, jak si představují svůj konec. A většinou jsou rádi, že se jich na to někdo vůbec zeptal," říká. "Je to o respektu. O právu člověka odejít tak, jak chce."

Péče jako lidskost

Klára dnes vede pečovatelskou službu a denně vidí, jak těžké i krásné může být doprovázet druhého člověka. "To, že umím pečovat, je vlastně to jediné, co opravdu umím. Ale dělám to srdcem," říká s úsměvem. Její slova na konferenci uzavřela věta, která zůstala mnoha posluchačům v paměti:

"Naši senioři a naši nemocní jsou lidé, kteří nám vybudovali svět, ve kterém žijeme. Tak jim ten svět udělejme na konci jejich života taky lepší."