Představujeme náš tým: Jana

Když v roce 1998 nastoupila Jana Zobalová do pečovatelské služby v Hustopečích, netušila, že v ní zůstane přes čtvrt století. Několikrát změní adresu pracoviště, zdokonalí si řidičské dovednosti i odbornost a dokonce se naučí pracovat i s chytrými mobilními aplikacemi.

Začínala ještě v domovince, v prvním domově s pečovatelskou službou, který sídlil v Dobrovského ulici. V devadesátých letech se tam v péči o klienty střídaly jen dvě pečovatelky, a to ranní a odpolední směna. O domovince se dlouho vědělo, že nemá dostatečnou kapacitu, proto když byla v roce 1996 otevřena zbrusu nová budova Penzionu pro seniory v ulici Žižkova, přestěhovali se klienti i pečovatelky tam. Kromě Jany Zobalové se tu o klienty starala paní Srnská a Kiliánová pod vedením paní Bálkové.

Fakticky však pečovatelská služba v budově penzionu pouze sídlila a spadala pod stejnou organizační složku, protože obyvatelé nového penzionu měli být schopní se o sebe postarat sami. "Zaměřily jsme se proto na práci v terénu. Na začátku jsme hlavně rozvážely obědy," vzpomíná. Jezdilo se starou dodávkou, později felicii a nakonec roomsterem, kterým pečovatelky jezdily ještě do loňského roku. "Ano, přijde mi to neuvěřitelné, ale to auto jezdí za klienty stejně dlouho, jako já. Jenom nevím, kdo je po těch letech ve větší formě," směje se dnes nejdéle sloužící pečovatelka.

Rozvoz ale nebyl žádná legrace – těžké tašky do pater bez výtahu, namrzlé chodníky, a sem tam i nehoda, kdy se celé jídlo vysypalo po schodišti. "Historek by bylo spoustu. Někdy jsme se i v autě nasmály, až nám tekly slzy," dodává s úsměvem. Důležitou součástí života však byly i společné akce přímo v penzionu – pálení čarodějnic, vánoční besídky, setkání s hudbou i tancem. "Byla tam sranda a krásná atmosféra, fungovali jsme jako velká rodina. Proto nás všechny mrzí, že už tam nejsme," říká dnes Jana.

Za práci dostávala kolem 2 400 korun. "Manželka od bratrance říkala, že by za to ani nevstala z postele," říká dnes s nadhledem. Sama ale zůstala – potřebovala práci blízko domova a časem zjistila, že péče o lidi dává smysl. "Navíc se poslední dobou velmi hlasitě mluví o tom, jak je naše profese podhodnocená, a i náš zřizovatel, kterým je Město Hustopeče, to vnímá a dělá maximum pro to, aby se situace zlepšila. To na začátku nebylo. Tehdy se tomu prostě říkalo, že jsme obětavé. Ale i obětaví lidé musí platit účty," posteskla si s nadějí v hlase.

Během let se měnilo ledacos. Zpočátku byla služba součástí penzionu, postupně se osamostatnila a získala vlastní vedení. Vystřídalo se několik vedoucích – Květa Bálková, Tomáš Laz a Monika Trčková. Každý měl jiný styl, jinou atmosféru, ale služba šla pořád dopředu. Dnes už sídlí ve vlastní základně v ulici Kpt. Jaroše a díky práci zatím poslední vedoucí Kláry White se stále modernizuje a zefektivňuje, díky čemuž je schopná obsloužit stále více klientů.

Změnila se i samotná náplň práce. Dříve tvořily velkou část práce úklidy, praní prádla nebo dokonce mytí oken a věšení záclon – činnosti, které dnes už pečovatelky vůbec dělat nesmí. Kromě toho se rozvážely desítky obědů denně, často i do sedmdesáti domácností. Všechno se zapisovalo do sešitů a formulářů – od ujetých kilometrů až po odpracované hodiny. Dnes už pečovatelská služba vypadá úplně jinak. Úklidy a praní zajišťují specializované firmy a pečovatelky se soustředí hlavně na přímou péči o klienty: pomoc s hygienou, oblékáním, doprovody k lékaři nebo třeba podání léků. Papírové záznamy nahradila mobilní aplikace, do které se vše zapisuje rovnou v terénu. "Ze začátku to pro mě bylo těžší, ale člověk se musí naučit všechno," vzpomíná paní Jana. Díky tomu jsou pečovatelky rychlejší, mají lepší přehled a víc času na samotné klienty.

Za osmadvacet let služby Jana Zobalová viděla, jak se práce proměnila – od rozvozu obědů ve staré dodávce až po dnešní moderní tým s vlastní identitou. "Byly chvíle těžké i veselé, ale vždycky stálo za to tu zůstat. Protože nejvíc ze všeho jsou důležití ti lidé, pro které tu jsme."