V péči o seniory jsme pozadu. Ve Švýcarsku jsem viděla, jak to může fungovat

Letní prázdniny jsou časem dovolených, na které se těší i pečovatelky z Hustopečí. Vedoucí služby Klára White se coby velká milovnice hor vydala do Švýcarska, kde si užívala nejen zaslouženého odpočinku, ale kde také sbírala inspiraci do dalšího rozvoje služby.

Kláro, ty jsi spojila příjemné s užitečným a svou soukromou dovolenou jsi spojila s prohlídkou domova pro seniory ve městě Uster. Jak ses tam dostala?

Já jsem se o tomto místě dozvěděla na konferenci sociálních služeb v Mikulově, které jsem se účastnila v květnu. Už v programu jsem si všimla zahraničního hosta, kterým byl sám pan ředitel tohoto zařízení, a samozřejmě mě nenapadlo nic jiného, než jít za ním a zeptat se ho, jestli bych k nim mohla přijít na návštěvu, protože v té době jsem už věděla, že pojedu na dovolenou právě do Švýcarska. Vyměnili jsme si kontakty a pak už to šlo velmi rychle. Pár mailů a jela jsem.

Čím tě právě toto zařízení zaujalo? Je to klasický domov seniorů, tak jak ho známe v Česku?

Právě že vůbec ne. A popravdě nevím, jestli takové nějaké zařízení v Česku vůbec je, já jsem u nás za svých 23 let praxe v sociální práci nic podobného neviděla. Jedná se o jeden obrovský komplex rozdělený do dvou areálů. Ty v sobě kombinují pobytový domov pro seniory, stacionář pro seniory, chráněné oddělení a domov, ve kterém je potřeba jen minimální asistence seniorům. Ale co bylo zvláštní, tak na mě to celou dobu působilo, jak kdybych byla v nějakém kvalitním hotelu. A to myslím nejen tím krásným prostředím a kvalitou všech služeb, ale i přístupem personálu.

Je to ale žádoucí, aby takové pobytové sociální zařízení působilo dojmem hotelu, který je pro mnohé dost neosobní?

To přirovnání jsem použila v nejlepším smyslu slova a zkusím to vysvětlit blíže. Můj den v domově začal brzy ráno, pan ředitel mě vyzvedl na nádraží a přivezl do první části areálu. Neodpustím si zdůraznit, že první místo, kam mě pan ředitel zavedl, byla kuchyně. Je to pro mě velmi symbolické - kdo mě zná, ten ví, že jídlo je pro mě nejlepší prostředek, jak sbližovat lidi; pro seniory je to často ta největší každodenní radost. Zrovna se tam připravovaly snídaně pro klienty a musím říci, že to byl první moment, kdy mi doslova spadla brada. Nejen proto, že jsem se ocitla v obrovské moderní kuchyni s veškerým gastro vybavením, ale ta kvalita pokrmů a ta pestrost byla neuvěřitelná, opravdu srovnatelná s hotelovými snídaněmi. Klienti si mohli sami vybírat, co chtějí posnídat nebo obědvat, vařilo se několik chodů. A všechno bylo čerstvé, sezónní, lokální, kvalitní. My v Česku máme obecně tendence odbývat se rohlíkem s máslem a bílou kávou, sociální služby na tom nejsou lépe. A není se čemu divit, když uvážíme, že v pobytových zařízeních se stravné pohybuje okolo 200 Kč na celý den.

To je ale právě ta otázka financí a nějakého životního standardu.

Samozřejmě. Životní úroveň u nás a ve Švýcarsku se nedá srovnávat, to se samozřejmě potom odráží i v té sociální oblasti, která je před českými standardy na míle daleko. Za všechno si klienti musí samozřejmě zaplatit a nejsou to malé částky. Na druhou stranu, během života tam máte šanci si na tohle všechno vydělat, aby ten závěr života byl opravdu důstojný a plnohodnotný.

To se asi neprojevovalo jen ve stravování, předpokládám.

Přesně, jídlo byla nakonec jen třešnička na dortu. Pan ředitel mě provedl po všech budovách, ukázal mi ty veřejné prostory, ale i to zázemí, kam se běžně nikdo nedostane. Mluvili jsme o všech procesech, předávali si zkušenosti a měla jsem opravdu velkou radost, že jsme se ve spoustě věcí shodli a lidsky jsme si porozuměli v tom, jak má taková služba vypadat a fungovat.

Ty jsi vedoucí terénní pečovatelské služby, ale jela jsi na prohlídku do pobytového zařízení. Je vůbec něco, v čem tě tato návštěva mohla inspirovat pro práci u nás v Hustopečích?

To víš, že ano, jsem člověk který se vždy rád přiučí něčemu novému. Konkrétně tady ve Švýcarsku to bylo vedení a motivace zaměstnanců. Není žádným tajemstvím, že po svém nástupu v Hustopečích jsem se dosti razantně domáhala adekvátního ohodnocení svých pečovatelek v terénu. Po návštěvě ve Švýcarsku se však cítím ještě zahanbena, když jsem viděla, s jakou péčí tamější vedoucí pečují o své pracovníky. A teď nemluvím jen o finančním ohodnocení, ale i o všech benefitech, které mohou tu práci ulehčit, zpříjemnit, udělat ji zajímavou, protože dobře víme, že pracovat v sociální oblasti, obzvláště v přímé péči, není zrovna práce snů. Byla jsem překvapena, jaké zázemí zaměstnanci mají, ať je to tělocvična na pracovišti, elektrokola, na kterých mohou do zaměstnání jezdit, a vůbec to množství pracovníků na počet klientů. V tomto domově bylo 200 klientů a pracovalo tam 300 zaměstnanců, což je pro nás naprosto nepředstavitelné číslo. V praxi to ovšem přinášelo do práce klid, pohodu, a celý komplex, přestože byl obrovský, působil klidným a uvolněným dojmem bez známky stresu či spěchu. Na druhou stranu musím říct i to, že vedoucí si velice pečlivě hlídají, kdo pro ně pracuje, jak se chová, jak je iniciativní. A pokud se stane, že zaměstnanec tu práci neodvádí dobře, tak se velmi rychle rozvazuje pracovní poměr. Není to jen o tom dobrém odměňování, ale i o tom, že abys tohle všechno získala, musíš také dobře dělat svoji práci. To je něco, v čem máme tady v Česku také obrovské rezervy, obzvláště ve státní správě. Neumíme si poradit se zaměstnanci, kteří nepracují dobře, a neodměňujeme ty, kteří pracují velmi dobře.

Tohle všechno jsi se dozvěděla od ředitele domova?

Také, ale několik hodin jsem strávila s vedoucí zdravotního úseku, se sociálními pracovnicemi, dokonce jsem byla seznámena s místním místostarostou. A ty informace si pak lehce poskládáš. Od pana místostarosty jsem se třeba dozvěděla například to, že v jejich zařízení, podobně jako v dalších, prakticky není čekací doba, senioři jsou téměř okamžitě umístěni do některého z blízkých zařízení, což u nás také neznáme. U nás se ta místa hledají velmi těžce a mnohdy daleko od domova. Moc se mi líbilo, že ve Švýcarsku je běžnou praxí, snad dokonce uzákoněnou, že když se stane a nějaký senior přenechá svůj dům některému ze svých dětí, pak toto dítě je povinné doplácet rodiči péči v těchto zařízeních. To pro mě byly poměrně šokující informace. Stejně jako to, že průměrně třikrát do měsíce některý ze seniorů nebo nevyléčitelně nemocných ve městě zažádá o eutanázii, která je ve Švýcarsku legální. Uster má asi 37 000 obyvatel a tři eutanázie měsíčně mi přišlo hodně.

Je něco, co bylo srovnatelné s českými domovy nebo obecně s tou péčí u nás?

Určitě to byl takový ten denní harmonogram. Snídaně, dopolední aktivity, svačinka, oběd, odpočinek, odpolední aktivity, večeře. U nás i ve Švýcarsku je spousta dobrovolníků, kteří jsou ochotní seniorům připravovat program. Rozdíl byl snad jen v tom, že ve Švýcarsku jsou podobné aktivity mnohem více ukotvené, jsou součástí služby, nejsou brány jako něco mimořádného. Byl daný jasný rozpis aktivit, klienti věděli, který den se bude tvořit, který den se cvičí, minimálně jednou týdně mají nějaký koncert a velmi se mi líbili vzpomínkové dny, během kterých si klienti v podstatě jen povídají a vzpomínají na vše, co zažili. Opravdu je tam stále co dělat, není to jen takové to pasivní sledování televize. Ale zase jsme u toho, že ti lidé byli na takový aktivní život zvyklí i za mlada.

Bylo něco, co se ti tam opravdu hodně líbilo, na co budeš vzpomínat?

Přivezla jsem si odtamtud povzbuzení, že věci se mohou dělat krásně lidsky a současně efektivně. Velmi mě to povzbudilo, protože jsem typ člověka, který rád posouvá věci dopředu. Nerada dělám věci jen proto, aby byly hotové, a když na vlastní oči vidím, že to jde, a že je místo, kde to funguje, tak se toho nepustím. A pak tam byl jeden takový malý detail, který mi uvízl v paměti. Celý areál byl krásný, čistý moderně zařízený. Ale ve společné jídelně bylo umístěno několik starých stolů a židlí, které tam evidentně nepatřily. Ptala jsem se na ně a pan ředitel mi odpověděl, že někteří klienti u těchto starých stolů rádi sedí, protože jim to připomíná jejich domovy. To mě dojalo, protože i taková maličkost je znakem toho, že někdo nad věcmi přemýšlí.